Být dříve šlechticem - to mohlo být terno. Pořádné panství, plesy a bály, lovy v lesích, žádná práce. Jak ale dnes získat aspoň ten titul? Skolit sedmihlavou saň? Jen v pohádkách. Zachránit princeznu či matku královnu? Stejná lokace. Prozradím snadný recept.
Iva Rapcová
Postup pro získání šlechtického titulu je následující:
1. najít autoritu, která uděluje šlechtické tituly
2. získat šlechtický titul
Krásné, stručné, snadné, výstižné, že? Spíše na to ale musíte "jít od lesa" a "fikaně". Napovím v textu.
Devátý den sedmého měsíce roku 2013. Velmi pěkné, slunné počasí, které přímo vybízí k tomu, aby v něm byla okolní krajina viděna z ptačí perspektivy. Vlastně mám štěstí - zrovna dneska poletím balonem.
Za místo vzletu bylo určeno letiště v Popicích, musí se ale určit i přesné místo na něm. K tomu poslouží obyčejné pouťové balonky - napustí se, vyhodí do vzduchu a podle jejich směru letu se odhadne směr, kterým by se naše cesta ubírala, pokud bychom vzlétli z onoho místa. Pilot není s tím současným příliš spokojen, tak se o kousek přesouváme, kde už let testovacího balonku je o něco uspokojivější.
Připravit takový balon ke vzletu není nic jednoduchého. Prvně postavíte koš, na něj nainstalujete plynové hořáky. Mezitím je potřeba roztáhnout celou plochu balonu blízko koše, pořádně rozprostřít. To už se do koše vkládají plynové bomby. "Je to běžný propan-butan, takže co zbyde, můžu doma připojit ke sporáku a uvařit si" říká náš pilot Pavel Pinďák. Bomby tedy máme, v každém rohu jednu ("Ony stačí dvě, ale zbytek je do rezervy" komentuje množství pilot). Balon ke koši je připoután, začíná nafukování. Pro začátek jenom z větráku, později i pomocí horkého vzduchu ze samotných hořáků. Obal se nad námi začíná vzdouvat a zvedat, je nejvyšší čas "zvednout kotvy a odlepit se od země".
S létáním mám zkušenosti pouze z letadla, kdy mojí nejoblíbenější částí letu je právě vzlet, při kterém člověka prudce zrychlující stroj zatlačí do sedadla. Nečekal bych, že podobně rychle (alespoň pocitově, skutečné rychlosti jsou někde jinde) se zvedne i balon. Vzduchoplavecká pouť tedy začala.
Vznášíme se nad vinohrady, míjíme Strachotín, nádrže VD Nové Mlýny a přichází obligátní otázka každého pasažéra - jak vysoko vlastně jsme? "Výškoměr hlásí 1000 m.n.m., takže asi 700-750 metrů nad zemí" odečítá Pavel Pinďák z přístroje. To je pěkná výška, když třeba nejvyšší budova v ČR má 111 m. Nemohu se ubránit myšlence, jak dlouho by asi trval náš případný volný pád (hrubým výpočtem 12 nejrychlejších sekund v životě, patrně i posledních).
Pomalu se dostáváme nad Věstonice. Z výšky jsou krásně vidět zásobníky plynu v polích. Přelétáváme rychlostní silnici na Mikulov. Kamiony vypadají jak figurky na herním plánu, které se pomalu šinou za svým cílem. Pohled na nádrže Nových Mlýnů konečně dovoluje i fotit hladinu(změna polohy vůči slunci). Na ní se rýsuje ostrov s opuštěným kostelíkem, který zná od silnice určitě každý, kdo tudy někdy projížděl. Ale otevírá se i nový pohled na ostatní ostrovy ve vodě. Ze země si například člověk nevšimne, že jeden vypadá jako ryba a sousední souostroví napodobuje mapu kontitentů.
Po levé straně od směru letu je krásně vidět Palava a to celá, až k Mikulovu.
Vítr nás žene dál od vody k Dunajovickým kopcům. Čas pokročil a tak se pomalu snášíme k zemi, připravujíc se na přistání. Kopce se povážlivě přiblížily a stejně tak se naše vzdálenost od země pořád snižuje. Stačí se jen naklonit a utrhnout stéblo přerostlé trávy, stejně tak z blízka se mi zdá, že vidím zajíce, kterého náš přelet vyplašil. Ale zdání klame - zdárně přelétáváme i tyto vrchy, za kterými už je opravdu potřeba najít místo pro přistání.
Možnosti jsou široké - pole, pole, pole nebo stromy. Poslední varianta se neslučuje s bezeškodným zakončením cesty, tak už se jen trefit na pole, kde se nic nestane. Pilot si vyhlídl jedno s nízce vzrostlým, zatím nespecifikovaným, druhem obilovin.
Snižujeme výšku, míjíme první kukuřičné pole, vršky obíjí spodní část koše, tentokrát bych si nataženou rukou opravdu mohl pár kousků natrhat, ale rychlost je pořád velká. Jsme nad "naším" vybraným polem, ale vítr fouká rychleji, než by se hodilo a balon neklesl dostatečně. Tohle přeletíme, a také ano! Noříme se do dalšího pole kukuřice, tentokrát těsně s košem nad zemí, jedna kukuřice za druhou padají pod nárazem koše k zemi, ale my už tentokrát konečně stojíme na místě. Na to, že let trval hodinu, byla tato doba až neuvěřitelně rychle pryč. Ale už je tu druhá skupinka vzduchoplavců, se kterou je třeba se vyměnit. To ale ještě není konec celé cesty po stopách bratří Montgolfierů.
"Podle zákona z doby Ludvíka XVI. musí být každý, kdo je natolik odvážný, aby absolvoval let balonem, povýšen do šlechtického stavu" uvádí k závěru letu balonem pilot Pavel Pinďák a pasovací obřad dále pokračuje:"Křest vzduchem již máte za sebou, ale máme i další živly. Křtím vás ve jménu země..."
"...ve jménu ohně..."
"...a ve jménu vody. A jako správní šlechtici si připijme šampaňským."
A je to! Tímto jsem získal titul: Hrabě z Dobrého Pole (podle území obce, na kterém jsme přistáli). Já už dopředu říkal, že to bude snadné. Teď je řada na Vás.
