Noční scény na hradě 3 - Káča, Radovan či Merci.

Potřetí pořádali letos na Janohradě noční prohlídy. Po čarodějnických procesech loňského roku letos padla volba na Popletené pohádky.  Návštěvníci tak byli nejen provedeni po historických prostorách, ale ještě v těch hlavních mohli zhlédnout úpravy klasických pohádek do jejich popletenějších verzí. Že ale takovéto představení zvládne uspořádat "jenom" skupina průvodců a přátel, to by člověk po jeho absolvování jen tak neřekl. Navíc prostředí nočního Janova hradu má své kouzlo.

Michal Rapco

Hned při vstupu do hradu se návštěvníků ujímá první postava – paní správcová v podání Markéty Kratochvílové, která plní průvodcovskou a místy i vypravěčskou roli během cesty po pohádkách. Ihned je v duchu potřeba pochválit výběr obsazení této role – Markéta Kratochvílová totiž nad ostatními herci večera zaujala nejen výbornou mimikou, intonací a artikulací, ale také velkýma očima, které jejímu vyprávění dodaly na působivosti, věrohodnosti a nedovolily nikomu se odtrhnout.

První zastávkou byl jeden ze dvou dámských salonků, nacházející se v prvním patře. Při vstupu zaujal prázdný prostor – až na postavu ženicha (Lazaro Bermudez), stojící uprostřed. Chvíli čekáme na místě a už! Do místnosti se rázně (za doprovodu replik „Tak uhni a nepřekážej!“ nebo „Co tu stojíš jak kůl?“ směřovaných adresně konkrétním návštěvníkům) dere Káča (Veronika Bezvodová). Zastaví se u krbu a začne si „namlouvat“ ženicha, který je ovšem její úderností natolik vyděšen, že raději bere do zaječích a zanechává zkoprnělou Káču samotnou na scéně. Po jejím sebelítostném monologu, kdy zakleje až k čertům, se vrací na scénu ženich – tentokrát ovšem již jako čert. Káča ho bere všemi deseti a po vášnivém tangu prchají krbem vstříc svému životu v pekle.

Kdo nestihl večeři, může začít slintat, protože jsme se právě dostali do hodovní síně prince Radovana, ve kterou se proměnil (ani nebylo třeba mnoha úprav) hodovní sál Janova hradu. Myší Kožíšek (Jana Kratochvílová) přináší princi Radovanovi (Tomáš Kollár) na stůl polévku, ve které je nalezen její prsten a princ si chce vzít, teď už rozpoznanou Ladu, za ženu. Ta však touží prozatím zůstat skrytá. Paralelně s tímto dějem vstupuje na scénu za zády diváků král Kazisvět VI. (Miroslav Valčík) rázným rozražením dveří, povelem „Čelem vzad“ a za doprovodu bubeníka. Chvíli prohlíží návštěvnice a hledá „svoji“ Ladu, načež po pár pokusech objeví tu, kterou za Ladu považuje (princezna Laďa v podání Jaroslava Pimka), které slibuje věrnost a vydává se pomstít Radovanovi za její „únos“. Tam zjišťuje pravdu ohledně Lady a Ladi a svede s Radovanem krátký šermířský soubor, ukončený Laďou ("Na tohle mám slabé nervy"). Kazisvět se ze svého závazku snaží vymluvit, je však Laďou a jejím kordem nekompromisně přišpendlen ke zdi, kde se dozví o jejích rodinných poměrech („Já jsem dcera Světotvora, nejmocnějšího ze všech mocných!“) a velmi rád otáčí a bere si ji. To už se děj vrací zpět mezi Radovana a Ladu – jejich příběh uzavírá Radovan hraním „jejich společné“ písně a (v tomto případě) obligátní líbací scénou.

Tentokrát jsme s paní správcovou opustili rozlehlé prostory čelní části hradu a přesouváme se do salonku v severní věži. Tady nás očekává starý král (Vlastimil Kryštof), který vyslal svého Jiříka (Lubomír Böhm) pro Zlatovkásku (Lucie Lorencová). Tu také přivede – ačkoliv ne zrovna zlatou, spíše světle kaštanovou (jak tuto barvu popsala režisérka). Král rozhodne o stětí Jiříka, který je ovšem následně oživen Zlatovláskou za pomocí živé a mrtvé vody. Děj končí, když se král polije vodou mrtvou. To už se Jiřík se Zlatovláskou jen radují, jak si od teď budou žít.

Pokud by byl dodržen směr našeho pohybu po hradě, museli bychom se dostal do východní věže, která je ovšem bezkonkurenčně nejmenší a nic sehrát by tam ani nešlo. Proto bylo za dějiště poslední pohádky vybráno nádvoří Janohradu. Improvizovaným lesem se  za chvíli začne pohybovat Karkulka (Jana Velecká). Prvně ovšem přisupí myslivec (David Kuchař), a to hned za vlkem (opět Jaroslav Pimek). Tito dva totiž na Karkulku a její babičku ušijí boudu s cílem se pořádně nadlábnout. Po tradičním lichocení vlka Karkulce a sežrání babičky (Klára Vymazalová) přichází další dějové překvapení – na vlkovi je jeho večeření opravdu vidět (výměna postav, druhá role Miroslava Valčíka), což se u diváků setkává s kladným ohlasem. A poté, co sežere ještě Karkulku, za zvuku prasknutého balonku sám puká a opět se mění s původním vlkem. Zklamaný vlk a myslivec pomalu odchází a plánují si svoji budoucnost u myslivecké správy, zatímco jim ze schodů nad nádvořím (za neustálého skřehotání Výra velkého) vyhrozuje babička: „Kliďte se mi z mého dvorku, nebo zavolám kastelánku Horků!“. To vše podbarveno skřehotáním výra velkého (Merci), který dokreslil noční atmosféru hradního nádvoří.

Suma sumárum

Obsazení Markéty Kratochvílové do role paní správcové bylo nanejvýše šťastným počinem. Rázné entreé Káči ovšem zase až tak šťastným býti nemuselo – nejeden návštěvník se tvářil dotčeně, jsa postrkován neznámou osobou, než pochopil, o koho jde. Vzhledem k celkovému pojetí její osobnosti ale nešlo volit jinak, protože by scéna ztratila svůj švih a tempo. Pokud ovšem člověk není milovníkem delších monologů, patrně si neužil ani Káčiny stezky po útěku ženicha. Šlo ale o technickou záležitost – jak jinak by se ženich změnil v čerta? 

Pro milovníky romantických konců byla jednoznačně určena pohádka s princeznou Ladou. A to nejen již popsanou „líbačkou“ a scénou na rameni Radovana u piána, ale i dvojitým happy endem (i když v případě Kazisvěta a Ladi se dá pochybovat). Dobré bylo vsadit na podobně rázný vstup jako u předchozí Káči – Kazisvětův povel „Čelem vzad“ při příchodu spolehlivě odtrhnul diváky od tandemu Radovan-Myší kožíšek. Následné odhalení totižnosti Lady (za takřka hrdelního a pyšného výkřiku „A já Laďa“ od Jaroslava Pimka), souboj s Radovanem a přišpěndlení Kazisvěta Laďou ke zdi bylo gradujícím stupňováním děje, které diváky nenechalo ani na chvíli vydechnout.

Pokud bych neměl použít ani jeden superlativ, nemohl bych správně popsat dvě hlavní postavy pohádky, která následovala. Ačkoliv si všichni ve svých scénkách vedli dobře až velmi dobře či dokonce vyjímečně, byli bezkonkurenčně zastínění výkonem Vlastimila Kryštofa coby starého krále ve Zlatovlásce, kterému zdárně sekundoval Lubomír Böhm jako Jiřík. Jak bylo správné obsazení paní správcové, tak bylo správné obsazení těchto dvou pánů do jejich postav, kteří zde přesvědčivě zúročili svá léta. Přípitková scéna „Raduj se šlechto, jásej chudino“ či radost Jiříka a Zlatovlásky nad smrtí krále nepřevážilo nic, co bylo na hradě k vidění. Slabým bodem ovšem byla nedostatečně jasná zápletka - jen na jiné barvě vlasů by se stavět nemělo.

U Karkulky mohli herci tvrdě doplatit na široký prostor hradního nádvoří. Místo toho ale šli k problému „od lesa“ a to doslovně. Optické vymezení plochy rostlinami v květináčích, kterými se následně pohybovala Karkulka jak svým lesem, bylo více než zdařilé. Také samotná zápletka, kdy se vlk s myslivcem spojí proti babičce a Karkulce, dodala scéně své kouzlo a zavedla nás do světa „coby kdyby“. Závěrečná replika babičky, kdy myslivcovi a vlkovi vyhrožovala "kastelánkou Horkou" ovšem patrně nepadl vždy na úrodnou půdu - ne každý totiž zná jméno správkyně Janohradu. 

Kromě postavy paní správcové měly scénky ještě jedno společné pojítko - hudební doprovod v postavě Vojtěcha Kryštofa, jehož umění vkusně a vhodně dokreslilo scénky a dovedlo je na vyšší stupeň provedení. 

Ačkoliv mohl samotný nápad na sehrání pohádek na hradě vypadat jako určený jen pro dětské publikum, povedlo se zcela naplnit celý název Popletené pohádky. Pro děti totiž byli více určeny samotné dějové prvky, zatímco dospělí se bavili replikami herců. I zvolení prostor pro jednotlivá zastavení bylo ideální, pomineme-li severní vět a Zlatovlásku, kdy se diváci sotva do "hlediště" vlezli.

Na Janohradě nešlo o první ročník "nočních" a že i ty předchozí byly zdařilé a lidé si je oblíbili, o tom svědčí i slova kastelánky Janova hradu Dariny Horké: "Letos noční prohlídky během dvou dnů jejich konání navštívilo takřka 400 lidí a to jsme také museli jich mnoho odmítnout. Vše bylo na objednání a prohlídky často přeplněné. Na příští rok se pokusíme zajistit možnost prohlídek po půl hodině, místo současných 60 minut, bude to ale chtít více lidí a zabránit vzniku dvojrolí". 

Jak se tento cíl kolektivu Janova hradu podaří, bude možno posoudit až příští rok. Že ovšem bude na co se přijít podívat, o tom nemůže být sporu již dnes. 

režie
scénář
Káča
Jiřík
Zlatovláska
Myslivec
Vlk
Karkulka
Babička
Muzikant
	Merci